1. den
Prvního dne se sešel jeden muž a pět holek. Známe výtah, schodiště, první, druhé i třetí patro hospice... téměř všude se nachází námi přesazené květiny. Neustále jsme korzovali chodbami a hledali květiny, původní místa květin, možná nová současná místa květin. Nebyla vyhlášena soutěž o to, kolik květin se dostane na své původní místo, proto si květiny mohly vesele měnit květináče i svá stanoviště, ale snad i nadále budou těšit oči všech po chodbách a pokojích pohybujících se. Na konci týdne spočítáme, kolik toho v květináčích roste.
Ani okno nezůstalo suché... a je světlo... jak praví moudrá přísloví, chceš li z okna viděti, musíš si ho umíti. A stalo se.
Atmosféra mezi dobrovolníky byla pohodová, až na tolik, že jsme si všichni mezi sebou tykali a nikdo nikomu nesnědl svačinu bez zeptání.
2. den
Na fotkách je k vidění naše úporné snažení. Někteří za ten den poněkud zběleli. Odpoledne jsme si našli chvíli na zábavu, večer jsme se účastnili povídání s vedoucí dobrovolnického ADRA centra v Brně i dobrovolníky hospicu a ADRA.
3. den
Třetí den by měl být podle zásad sušného chování odpočinkový, ale u nás bylo nastoleno vysoké tempo, dokonce se nám rapidně zvýšil počet spolupracovníků. Přišla posila v počtu jednoho kazatele a dvou manželek (ta druhá ovšem onomu kazateli nepatří). Vjezd do areálu hospice byl razantně odtravněn, pozůstatky lípy z podzimního shazování jsou ty tam, stejně jako porost kolem plotu, nečistot na čalouněném nábytku či zašedlý nádech stěn dalšího pokojíku. Malíři si do své práce nenechají mluvit a obyčejné ruce ke stěně nepustí, pět metrů vysoký strop je nemůže zastrašit. Možná je sestřička poprosí, aby vymalovali celou chodbu s klenutými stropy... takových šest pokojíků navíc pro ně nemůže být sebemenší problém.
4.den
Opět je nás šest. Ráno jsme mohli okusit sladkou radost. To když jsme na stole ve třetím patře, kde máme od začátku týdne zázemí, našli buchty. Pravé, s láskou pečené, ostružinové, čokoládové, sladké a za to, že jsme vymalovali pokoj. Lísteček se vzkazem od sestry nebyl do důsledku respoktován. Byly to buchty pro malíře. V té radosti z buchet jsme my ostatní ani nestačili počkat než nám malíři nabídnou také a buchty byly s potěšením přijaty za své od malíře, přes čističe nábytku, zahradníka až k myči oken či podlah. Chuť byla jak k jídlu, tak k dílu. Malíři se asi namlsali, proto v malbě pokračovali z žebříku i podlahy nadále. Asi čekají další buchty. Špinavá okna hospice pomalu ubývají, myčky se z nich raději už ani nedívají... Potřeba bylo také setřídit jakousi dokumentaci nebo přestěhovat nově přivezené postele.
Kromě oběda jsme ve třetím patře poseděli také u melounu s tváří jednoho z nás a u velmi zajímavého, zamyšleníhodného a krásného dokumentu o domácí hospicové péči. My, kteří jsme se s problematikou hospicové péče dříve nestekali, jsme byli mile překvapeni, jak hodnotná a smyluplná tato péče pro člověka může být. I samotný hospic sv. Alžběty se nám jeví ne jako místo smutných tváří, ale působí na nás jako místo klidu, vynikající péče, úcty a lásky ze strany personálu. O nás dobrovolnky se také moc krásně starají. I když nám neustále říkají, co máme dělat, komunikace s paní vedoucí je k nezaplacení. Tím, jak s námi jedná a co nám říká vnáší do našeho bytí v hospici radost a smysl.
Slavnostní večer se společnou večeří, reflexí týdne a hrami byl skoro tak dobrý jako naše pobývání v hospici. Ze společné debaty vyplynul pocit všeobecné spokojenosti dobrovolníků, pocit smysluplnosti dobrovolně stráveného týdne a chuti nezůstat jen u jednoho týdne nezištného pomáhání v životě. Všichni jsme dostali dary od sponzorů, ze kterých jsme měli radost málem jako z buchet.
5. den
Poslední den naší práce v hospici jsme dodělávali nedodělané. Malíři domalovali, leštiči oken doleštili, myči podlah domyli, dokumentaristi zdokumentovali. Květiny, které jsme přesadili v pondělí zatím vydržely, země, které jsme umyli v pondělí už ne. Některé činnosti se musí hold dělat stále, ale to už bude muset zvládnout personál. Někteří z nás ještě stihli udělat nepořádek před výtahem. Zašli do půjčovny pomůcek, pomůcky vytáhli na světlo světa právě před ten výtah a snažili se jim zlepšit fasádu přelešťováním, dofukováním a nebo opravováním (nebo přeháním?).
Ačkoliv za dobrovolnickou službu v běžném případě nemá dobrovolník nic dostat, myslím, že jsme byli dost obdarováni. Kromě sponzorských darů od různých firem jsme dostali z hospice knihu o doprovázení umírajících, a krásně barevné a vlněné ponožky, které plete jedna bývalá klientka hospice. Nejenom tyto věcné dary nám udělaly radost. Hlavně jsme se mohli seznámit s typem zařízení, který jsme dříve neznali, mohli jsme z něj cítit příjemnou atmosféru, klid a radost i přes to, že zde lidé tráví poslední dny svého života (nebo možná právě proto).
Poděkování:
Jako organizátoři první letní ADRA brigády v Brně bychom chtěli poděkovat především všem dobrovolníkům - Elišce, Hance, Markétě, Šárce, Tomovi, Pavle, Evě, Zuzce, Markovi - kteří byli ochotni využít svůj volný čas ve prospěch potřebných, ať jeden den nebo po celý týden byli ochotni zapojit se do jakékoliv práce, i když ji třeba předtím nikdy nedělali, na které bylo spolehnutí, se kterými bylo příjemné spolupracovat i trávit volný čas...
... dále paní Ludmile Plátové, která naši práci organizovala, věnovala nám pozornost a mnoho vlídných slov, seznámila nás s hospicem ve velmi pozitivním světle, za její laskavý přístup, radost...
... vedení hospice, za to, že nám důvěřovalo při naší práci...
... paní Marii Skálové za představení plánů pro nové ADRA centrum v Brně, Pavlíně a Áji za sdílení zkušeností z práce v hospici...
... Markovi a sponzorům...
... Hospodinunejen za to, že dává lásku do srdcí lidí.
